jsem opuštěným poustevníkem
jenž ponurou krajinou bloudí
touha žít prchá děravým víkem
když člověk bez srdce jiného soudí
na pouti životní mi dochází sil
já hlupák netušil že křivda tak tíží
přemýšlím o tom jaký jsem byl
a v myšlenkách mých se samota plíží
sám svému cíly směle jdu vstříc
vstříc nejistotě v každém dalším kroku
za mnou je svět a přede mnou nic
nic, už ani ta jiskra v oku
nevnímám bolest a nevnímám strach
vnímám jen ji, tu studenou samotu
žil jsem jak žil teď měním se v prach
bezeslov nořím se v bezcitnou prázdnotu